Maminkovské štěstí, aneb náš první den ve školce

Přestože už Martínkovi byly v červnu tři roky, rozhodli jsme se, že k zápisu do běžné školky nedorazíme. Máme zlatou babičku, která Marťu moc ráda hlídá, navíc je doma a pečuje o prababičku. Moje práce je velice flexibilní, pracuji jen některé dny v týdnu a vše můžu přizpůsobit našim potřebám s Marťulou. K zápisu do školky tudíž nebyl důvod.

Přiznávám, kromě obavy z odloučení ve mně hlodal ještě červíček nejistoty ohledně pedagogického přístupu v klasických školkách, trápil mě velký počet dětí na malý počet učitelek, extrémně řízená činnost a nedostatek prostoru pro rozvoj kreativity. I toto byl tedy důvod pro odklad školkové docházky.

V létě mě však jedna z mých klientským maminek – Kamča – nahlodala, když mi vyprávěla o úžasné lesní školce nedaleko od nás. Červíček hlodal a hlodal, až mě Martínkova touha po společnosti a kamarádech přivedla na myšlenku, že je načase, aby Martínek zkusil i něco jiného než dosud. A tak jsem napsala do Lesní školky Cílek.

Neskutečná ochota ze strany vedení mě přesvědčila o tom, že je to pro nás ta nejlepší volba. Po extrémním zkušebním velice deštivém dopoledni jsme s Martínkem naznali, že je to opravdu to ono a Marťa dnes absolvoval svůj první ostrý školkový den. A jak to proběhlo?

Začátek byl trošku náročnější, ani jeden z mých pokusů o rozloučení neproběhl s pozitivní odezvou, klíčovou roli sehrála průvodkyně Ivka, která šla s Martínkem rozdělávat oheň do kamen, což ho velice zajímalo. V tu chvíli jsem mohla odejít. V průběhu dopoledne, které bylo mým delším ranním pobytem trošku zkráceno, došlo k jedné krizi, kdy se Martínkovi zastesklo a průvodkyně (dámy na svém místě) se s Marťou dohodly na tom, že je potřeba mi zavolat. Jakmile moje číslo vytočily, bylo po stesku (aniž bychom spolu vůbec mluvili), a mohlo se pokračovat ve výpravě. Celé dopoledne proběhlo podle nejlepšího scénáře a po mém návratu do lesa jsem našla skupinu skřítků spokojeně sedících kolem stolu, jak jedí oběd.

A co je pro mě tím „maminkovským štěstím“?

Vědomí toho, že jsme se rozhodli s Martínkem správně. Vědomí toho, že jsem mohla pro svého syna udělat to nejlepší. Vědomí toho, že tady bude spokojený a já budu mít jistotu, že přístup, který ve školce praktikují, plně koresponduje s tím mým. A hlavně to, že mi Martínek nadšeně vše vyprávěl, byl neskutečně spokojený a natěšený na zítřejší den ve školce. To mě utvrdilo v tom, že jsme vybrali dobře, že se nám cesta do 25 minut cesty vzdálené školky vyplatí, že to za to opravdu stojí.

A co mě dojalo nejvíc? Martínkova slova „miluju tě, mami“ při odchodu ze školky. Není to krása? Spokojenost nade vše…

Kdyby Vás zajímalo víc o Lesní školce Cílek, můžete kouknout na jejich webovky: http://skolkacilek.wix.com/pisty