Jak zemřela a znovu se zrodila žena ve mně… Aneb narození mých dětí

Je mi dvacet čtyři a něco je jinak. Jsem těhotná. Těhotenství probíhá ukázkově, devět ultrazvuků, jedno vnitřní vyšetření za druhým, screening v 11. týdnu, vyšetření těhotenské cukrovky, screening ve 25. týdnu a CTG pěkně každý týden před porodem. Vím, že toto není v pořádku. Že není přirozené těhotnou ženu tak sledovat a tolik vyšetřovat jen proto, že má na svět přivést děťátko. Ale bojím se říct, že to takto nechci. Zato o porodu mám nastudováno hodně, a vím, že porod chci jinak než je běžné, nechci zásahy, nechci klystýr, chci prostě přirozený porod.
Pro porod svého prvního děťátka (*2012) si vybírám porodnici Šumperk. Při prohlídce porodních boxů mě milá staniční sestra ujišťuje, že porodní přání není potřeba, že se na všem při porodu domluvíme. Fajn. Tak porodní přání psát nebudu.
V pátek 8. června ráno se příchod miminka ohlašuje odchodem hlenové zátky, nic jiného se zatím neděje. První vlnky začínají jemně přicházet od 7. hodiny večerní, kdy se vracím z procházky. Od desáté začínám vlny prodýchávat, napouštím si vanu, která vlny zesiluje. O půlnoci už přicházejí po dvou až třech minutách. Celkem silné na prodýchání, asi je čas vyrazit do porodnice.
Bereme tašku, nasedáme do auta a po jedné hodině ranní vyrážíme směr Šumperk. Vítá nás rozespalá sestřička, která volá lékaře. Berou mě na příjem, kde se musím bez kabinky vysvléct od pasu dolů a uložit se na lůžko. Lékař mě za dohledu sestry vnitřně bolestivě vyšetřuje, dělá mi ultrazvuk, měří pánev. Strašně se stydím. Verdikt zní: „Jste otevřená na centimetr a půl, to si tu ještě pobudete.“ Nálev a protržení vaku blan odmítám, což lékař zapisuje do karty. Následuje fasování nemocničního oděvu se zjevně unavenou sestrou, která mi hubuje, že jsem se nepřezula do přezůvek. Poslední kapka…, na chodbě brečím a prosím, ať jedeme domů. Zůstáváme.
Jdeme na porodní box, odmítám preventivní zavedení kanyly. Sprcha. Po sprše bolestivé vnitřní vyšetření lékařem, sprcha, vyšetření sestrou, sprcha, vyšetření lékařem. 4 hodiny ráno. Nález stále stejný, odmítnuté protržení plodových obalů. 6 hodin ráno. Střídání směn. Představují se mi nové porodní asistentky, a ta, která má být u mě, mi se slovy: „Já jsem si ještě nesáhla“ dělá další z mnoha vnitřních vyšetření. 7 hodin ráno. Příchod lékaře, vyšetření, stále stejný nález, ale už velmi velké bolesti při vyšetření i monitoringu miminka. Příchod primáře a jeho slova po odmítnutí vyšetření z důvodu předchozího vyšetření lékařem: „Lehnout na záda!“ a po prohmatání břicha: „Doporučuji Vám, abyste začala poslouchat, co Vám říká pan doktor, nebo Vám tam to dítě může umřít!“ Příchod lékaře, souhlas s protržením plodových obalů, žádný posun. 9 hodin ráno. Souhlas s urychlením porodu. Nesnesitelné bolesti. Nesnesitelné bolesti při monitoringu miminka. 12 hodin. Bolesti jsou tak velké, že omdlívám ve sprše. Nikdo tam se mnou není. Prosba o pomoc s tím, že už to nezvládnu.
Je poledne. Další z mnoha vnitřních vyšetření ukazuje, že první doba porodní je u konce. To nejhorší pro mě má ale teprve přijít. Polití rodidel desinfekcí fakt štípe. Prosím lékaře, abychom se vyhnuli nástřihu, s čímž lékař souhlasí pod podmínkou, že nebude nástřih potřeba. Sestra mě učí dýchat při tlačení. Na druhý pokus to zvládám. Chválí mě, což mi dodává ještě trochu optimismu do žil. Ale jen na chvilku. Tlačím, jak to jen jde. Na zádech. Tak to moc nejde. Sestra nabízí pomoc tlačením na břicho. Odmítám. Tlačím ještě víc. Lékař mi sděluje, že nástřih bude potřeba udělat při další kontrakci. Strašně se bojím a zatlačím míň. Lékař se pokouší provést nástřih a já zažívám nejhorší bolest v mém životě. Tak strašně to bolí. A ta bolest se už navždy vrývá do mého těla. I teď, když to píšu, brečím. Po šesti letech. Hlavička je porozena. Ramínko. Druhé. Je 12:54 a Martínek je na světě. Prosím, aby mi ho dali na břicho a nestříhali pupečník. Lékař čeká na dotepání. Vítám Martínka, nic necítím. Jen slzy, které kapou z Martinových očí. Já nepláču. Necítím nic.
Martínka odnášejí na vážení, vracejí ho zpět v zavinovačce. Pokouším se ho přiložit. Nepřisává se. Píšeme rodinám smsky. Nic necítím. Chci do sprchy. Jsem slabá, ve sprše omdlívám. Na pokoj sama nedojdu. Vezou mě samotnou na lůžku. Kde je Martínek? Nevím. Žádám sestru o své dítě. Odmítá mi ho přinést. Je podchlazený a já slabá. Znovu prosím o své dítě. Bez úspěchu. Jdu do sprchy, abych dokázala, že to zvládnu. Že se dokážu postarat o svého syna. Dvě hodiny. Dvě hodiny je pryč a pro mě je to jako celé dny. Má být se mnou. Konečně mi ho nesou na kojení. Sestra mu cpe bradavku do pusinky. Bolí to a on saje. Prosím, ať mi ho nechá. Prý za chvíli. Odnáší ho a čepičku, co upadnula na zem, mu dává zpět na hlavičku. Pak ho konečně znovu přinese. A já už ho nikdy nedám. Ani na jediné vyšetření. Ani na jedinou jednu minutu ho neopustím. A toto strašlivé odloučení si vymazlujeme ještě dlouhou dobu.
S čím odcházím z porodnice? S tím, že moje ženskost byla poničena tak strašně, že se nemůžu mnoho měsíců milovat s vlastním mužem, že mám strach z návštěvy gynekologa a že už nevěřím žádnému lékaři. Nikdy už v porodnici nemůžu porodit, jestli vůbec kdy budu moct porodit.

Je léto 2017 a já poznávám Jirku. Povídáme si o všem, i o porodu. První muž, kterému povídám o všem tak, jak se stalo. Dostává se mi jeho ujištění, že pokud budeme mít někdy miminko, narodí se v bezpečí našeho domova. Je září a k nám přichází druhá duše. Vím, že je to holčička. Od prvního okamžiku ji oslovujeme Májo. Těhotenství probíhá nádherně, nesmírně se na ni těším. Nechodím k lékaři, navštěvuji jen svoji úžasnou porodní asistentku Kristinku, která bude u porodu. S Jirkou absolvujeme předporodní přípravu s hypnoporodem a chystáme se na příchod miminka. Půjčujeme si porodní bazén a těšíme se. Všichni tři.
Je sobota a já si jdu lehnout. Jirka není doma, tak snad to Mája ještě den vydrží. Usínám. Budím se v 0:59 a nevím, co se děje. Cítím pobolívání v podbřišku. Je to tu! Ty jo. Běžím na záchod a zjišťuji, že odešla hlenová zátka. Fakt je to tu. Volám Jirkovi, který se rychle balí a jede domů. Volám Kristince, se kterou se domluvím, že ještě počkáme, až se porod trošku rozjede. Uklidím obývák, zapnu žárovičky, svíčky, hudbu a jdu si lehnout. Přichází Jirka. Jsou dvě ráno. Vstávám a jdu si tancovat do obýváku. Vlnky krásně přicházejí v delších intervalech, asi po deseti až patnácti minutách. Dají se krásně prodýchat. Míchám si porodní olej a masíruji si ním břicho při vlnách. Vlny se zintenzivňují. Po čtvrté ranní volám Kristince. Zním prý v pohodě, tak ještě počkáme. Vlnky jsou po šesti minutách, už si musím hodně hlasově pomáhat. Prosím Jirku o napuštění bazénku. Neteče teplá voda 😀 To jako fakt? Sháníme instalatéra (je neděle, 6 hodin ráno). Instalatér zprovozní bojler a konečně napouštíme bazén. Vlny jsou fakt už hodně silné. Teplá voda je nesmírně úlevná a vlny jsou mnohem silnější. Jednotlivé vlny už musím prokřičet, Jirka v mezičase ticha otvírá okno. Je sedm ráno. Měříme čas, vlny přicházejí po čtyřech minutách. Voláme Kristině, která rychle vyráží. Vlny jsou tak silné, že si říkám, jak to ještě dalších pět, šest hodin vydržím, už teď si připadám, že to nezvládám. Jak to, že to bolí? Vždyť přeci mám mít ten bezbolestný hypnoporod 😀
Opírám se o bazén, klečím s jednou nohou pokrčenou. Bolest odchází, zůstává jen tlak. To moje tělo, moje děloha teď tlačí sama. Nemám na to žádný vliv. Cítím hlavičku a celé tělíčko, jak se posunuje mým tělem. Tři vlny a cítím hlavičku na hrázi. Je kluzká, hladká. Přichází Kristina, sedá si za bazén. A další tlak, praská plodový obal a já můžu cítit vlásky, hladím je, vznášejí se ve vodě. Bojím se poranění kvůli předchozímu nástřihu. Kristinka doporučuje ještě nenechat hlavičku prořezat, a další vlnu prodýchat. Několik vlnek prodýchám, než pustím hlavičku dál. Už to nevydržím a spolu s dělohou tlačím. Hlavička je venku. Hladím ji a dotýkám se oušek. Najednou celé tělíčko vyplouvá ven i se zbylou plodovou vodou. Chytám miminko do náručí a sedám si s ním. Pokládám si děťátko na hrudník, Kristinka nás zakrývá. Je 7:52. Slzy štěstí nemůžu zastavit, brečím a vítám děťátko. Zvládla jsem to. Zvládla jsem sama porodit své dítě. Sahám mezi nožičky a zjišťuji, že je to skutečně holčička. Tak, jak jsem to celou dobu věděla. Brečím ještě víc a líbám Marušku na hlavičku. Dotýkám se jejího tělíčka a zažívám nepopsatelné pocity. A Maruška? Je klidná, dívá se na mě nádhernýma modrýma očima a vůbec nepláče.
Přesouvám se na gauč, krvácím víc, než bych měla. To děloha pláče. Vyplakává si předchozí porod? Kristinka mi dává tinkturu, homeopatika a Jirka připravuje koktejl z placenty. Maruška se přisává k prsu a nádherně pije. Krvácení ustává. Jsem strašně slabá, ztratila jsem hodně krve. Přesouvám se do postele i s Maruškou a její překrásnou placentou. Placentu jí necháváme 49 hodin. Pak ji spolu s Jirkou odstříháváme.

A já si uvědomuji, jak zbytečně ženy při porodech trpí. Maruška mi ukázala, že porod si nemůžu naplánovat, že může hodně bolet, ale taky mi ukázala, jak dokonale je ženské tělo na porod přichystáno. Nepotřebuje nic. Jen klid, čas, důvěru a respekt.

A tak se díky Marušce znovu narodila žena ve mně.